Zpět do hlavního menu Obsah 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
5.
Astrologické instrumentarium I.
Čtvernost a číslo čtyři je pozoruhodným fenoménem. Dělení na čtvrtiny (dvakrát na půl) představuje nejpřirozenější dělení celku. Číslo čtyři je od pradávna spojováno s hmotou, respektive s projevením, zjevením Božské ideje symbolizované trojicí (čtveřice evangelií, na kterých stojí křesťanství). Čtveřice představuje základní pilíř celosti. Již Pythagorejci uznávali čtveřici „tetraktys" jako číslo nad jiné silné. Jung hovoří o kvarternitě coby archetypu, který se vyskytuje takřka univerzálně. Čtvernost je pro něj logickým předpokladem pro každý soud celosti. Ideální dokonalostí je kolo, kruh, avšak její přirozené minimální rozdělení je čtvernost ! Uveďme si jenom několik příkladů:
Nauka o čtveré podstatě všech hmotných věcí, o čtyřech aspektech existence hmoty nebo o čtyřech živlech se poprvé objevuje ve starém Řecku. Empedoklés z Akragantu (~493 - 433 p.n.l) hovoří o čtyřech kořenech věcí : Slunci (oheň), Zemi (země), Moři (voda) a Nebi (vzduch). Vznik a zánik věcí se podle něj děje slučováním (Láskou) a rozlučováním (Svárem) těchto živlů v určitých kvantitativních poměrech. Platón (427 - 347 p.n.l) již přiřazoval každému živlu tři vlastnosti: Ohni - jas, jemnost, pohyb / Zemi - temnost, hustotu, klid / Vzduchu - jemnost, pohyb, temnost / Vodě - temnost, hustotu, pohyb. Významný posun v živlové teorii nastal díky Aristotelovi (384 - 322 p.n.l), který přisoudil každému živlu dvojici vlastností. Každý živel má takto jednu vlastnost, která je specificky jeho, a druhou vlastnost, která jej coby prostředník spojuje s živlem následujícím (respektive obě jej spojují se dvěma neantagonistickými živly). Tímto nabývá živlová teorie na dynamice.
Aristotelovská teorie o dvou vlastnostech každého živlu otevírá cestu alchymistům v jejich úvahách o možných způsobech proměn vlastností hmoty. Aristoteles ve svém spise „O vzniku a zániku" naznačuje tři způsoby proměny: 1. Nejjednodušší - proměna na základě jedné společné vlastnosti
2. Nejnesnadnější - změna obou kvalit naráz
3. Přechod dvou živlů naráz, zanikne-li u každého pouze 1 kvalita
Živly představují čtyři základní formy univerzální energie. Uveďme si nyní přehled některých vlastností, kvalit a korespondencí jednotlivých živlů:
Tuto teorii popisuje ve své knize "Hermetická iniciace universalismu" Petr Kohout Lasenic. Rozdělíme-li si zvěrokruh na čtyři hlavní fáze, pak máme v každém ročním období zastoupenu trojici živlů. Čtvrtý živel, který "chybí", je po celé období přítomen jako skrytý nebo vnitřní živel. Jak to vidíme na obrázku - jaro je neseno skrytou vodou, léto vzduchem, podzim zemí a zima ohněm. Tyto vnitřní, latentní živly nám spojují znamení v tom kterém období, zatímco vnější živly jednotlivá znamení diferencují.
Důležité jsou čtyři klíčové body - dva slunovraty a dvě rovnodennosti. Pro každý z těchto přechodů platí, že vnější živel posledního znamení sestupuje dolů a stává se vnitřním živlem pro následující období. Především rovnodennosti jsou z tohoto pohledu významnými přelomy. Dochází tu totiž k přechodům mezi živly, které jsou protikladné (OH - VO, VZ - ZE). Zejména přechod jarní rovnodennosti mezi vystupujícím ohnivým a sestupujícím vodním živlem je velmi dramatický a intenzivní. Teorie skrytých živlů nám pomáhá vymezit čtyři typické fáze zodiakálního cyklu spojené s příslušnými živly:
Takto můžeme přiřadit každému znamení dva živly - jeden vnější a druhý vnitřní. Tím dostáváme velice zajímavé charakteristiky jednotlivých znamení:
Beran
(oheň nesený vodou) - blesk nebo planoucí oheň, iniciace nebo sežehnutí
všeho vůkol ... (podrobněji viz kapitola 6.)
TEMPERAMENT A ČTYŘI PSYCHICKÉ FUNKCE C.G. Junga Živly byly již od dob Starého Řecka spojovány se čtyřmi základními letorami, se čtyřmi typickými kategoriemi lidských projevů, jak je definoval Hippokratés (460 - 380 p.n.l.) - ohnivý cholerik, zemitý melancholik, vzdušný sangvinik a vodní flegmatik. Moderní variantu tradičního modelu čtveřice letor představuje Eysenckovo schéma rozlišující škálu vlastností na přechodech mezi jednotlivými typy temperamentů a spojující čtveřici letor s Jungovou typologií extraverze a introverze:
C.G.Jung přichází s analogickou čtveřicí tzv. psychických funkcí, které vymezují čtyři psychologické aspekty psychické orientace. Vnímání konstatuje, že něco je, myšlení zjišťuje, co to je, cítění nám říká, zda se nám to hodí, líbí či ne, zda to chceme přijímat či ne, a intuice nám napoví, odkud to pochází a kam to spěje. Psychické funkce představují čtvero přístupů, čtvero psychických aktivit, které nám slouží ke zpracování a příjmu obsahů přicházejících z vnějšku nebo zevnitř. Jung dále rozlišuje dvojici funkcí „racionálních" (MYŠLENÍ a CÍTĚNÍ) a „iracionálních" (VNÍMÁNÍ a INTUICE). Racionální funkce hodnotí stav okolo sebe, vyjadřují se k situaci objektivně (MYŠLENÍ) nebo subjektivně (CÍTĚNÍ). Iracionální funkce nehodnotí, pouze zpracovávají a konstatují skutečnosti (VNÍMÁNÍ) a možnosti (INTUICE) daného stavu věcí. Pro obě dvojice funkcí platí, že můžeme používat v daný moment pouze jednu z nich. Buďto myslíme nebo cítíme. INTUICE (OHEŇ) Intuice pojímá věci „skutečně", ale spíše nevědomým "vnitřním vjemem" možností obsažených ve věcech než-li vědomým smyslovým aparátem. Popisuje nálady, možnosti, hledí skrze a okolo. Bez námahy chápe vnitřní smysl dění, detaily a fyzickou realitu zážitku nebo předmětu pomíjí. MYŠLENÍ (ZEMĚ) Myšlení je funkce, která dosahuje porozumění a hodnocení stavu vnějšího světa myšlenkovými poznávacími prostředky na základě objektivní pravdivosti (na úkor osobního subjektivního prožitku). Dominuje tu logika, rozlišení, roztřídění informací podle kritérií. Je tu obvykle apriorní představa toho, jak má něco vypadat. VNÍMÁNÍ (VZDUCH) Vnímání konstatuje, popisuje skutečnost na základě smyslových vjemů (přenosu nervových vzruchů). Jde o povrch věcí a zážitků, věci jsou brány takové, jaké jsou - realita par excellence. Je tu výtečná paměť na detaily, ale schází vědomí souvislostí mezi nimi. CÍTĚNÍ (VODA) Cítění představuje hodnocení stavu na základě subjektivních pocitů, libostí, na úkor logiky a objektivity. Jediným kritériem je tu příjemné - nepříjemné, milé - nemilé, libé - nelibé ! Hodnocení na dobré a špatné tu neplatí ! Nic není a priori dáno, záleží na momentálním posouzení situace tady a teď. Chování je ryze subjektivní a dosti nevyzpytatelné.
Na předchozím obrázku vidíme rozložení čtveřice funkcí na pohyblivém rozhraní vědomí a nevědomí. Jak je vidět, bývá jedna z funkcí vědomě užívána více než-li ostatní (je nejvíce integrována do vědomí). Jung tu hovoří o tzv. superiorní, dominantní funkci. Protilehlá funkce bývá naopak uvědomována nejméně (tzv. funkce inferiorní, okrajová). Další dvě funkce jsou potom vědomí částečně přístupné (dvě pomocné funkce). Jung dále ještě pracuje s přechody mezi jednotlivými funkcemi (empirické myšlení na pomezí vnímání a myšlení, intuitivní nebo také spekulativní myšlení na pomezí myšlení a intuice, atd.). Jednotlivé funkce také Jung dále dělí na extravertní a introvertní, to je však již trochu mimo náš rámec a případné zájemce odkazuji na psychologickou literaturu uvedenou v 11. kapitole. Dominantní funkce představuje způsoby jednání a reagování, které jsou pro daného člověka velmi významné a charakteristické - umíme s nimi dobře zacházet, ovládáme je. Inferiorní funkce má naproti tomu nádech nespolehlivosti, nejistoty, nejasnosti - příliš jí nezvládáme a neovládáme, často spíše ona ovládá nás a hlásí se o slovo obvykle ve stinné, pudové a primitivní podobě. Je to funkce, se kterou se pracně učíme nakládat. Postupným vynořováním funkcí z hlubin nevědomí bychom měli dospět ke stavu zaokrouhlenosti, kdy nebude čnět ve vědomí pouze jedna dominantní funkce. Přílišné preferování jedné funkce vede k narušení psychické rovnováhy. Potlačovaná funkce se nám potom vrací v nezvladatelné formě. Přehnaná dominance jednotlivých funkcí se obyčejně projevuje následujícími způsoby:
Jung říká, že kvarternita má často strukturu 3 + 1. „Přistoupí-li čtvrtá veličina ke třem jiným, vzniká jedno, jež symbolizuje celost." Tato vlastnost se pozoruhodně promítá i v pohádkách a mýtech. Byl jednou jeden král a ten měl tři syny (pro malé feministky - tři dcery) ... Takto se začíná mnoho pohádek, ať již českých, německých, ruských nebo třeba irských. Máme tu od počátku klasickou čtveřici a také zmíněnou strukturu 3 + 1, která je pro čtvernost typická. Král (dominantní, vědomá funkce) v pohádce obvykle chřadne, je něčím sužován, má vše a přece mu něco schází ! Dále tu figurují dvě postavy: prvorozený a druhorozený syn nebo dcera (symbolizují nám dvojici tzv. pomocných funkcí, které jsou vědomí částečně přístupné). Tato dvojice je v pohádkách obvykle dějově méně zajímavá - bývají to vskutku především pomocníci nebo "hrdinové", kteří proplouvají, nechtějí se moc zatěžovat, pro něco nasazovat krk, rádi přicházejí k hotovému. Čtvrtou figurou bývá syn (dcera) nejmladší (nevědomá, inferiorní, okrajová funkce). Je to nejmladší, nezkušený, naivní, hloupý prosťáček, se kterým nikdo nepočítá, kterého nikdo nebere moc vážně - musí se obyčejně vnucovat, aby mu vůbec svěřili nějaký úkol. Ke slovu se dostává teprve v momentě, kdy jeho starší sourozenci (pomocné funkce) nedokáží dosáhnout toho, po čem král touží. Přesto je to nakonec právě on, kdo se stává ústřední postavou celého děje. Je to on, kdo dokáže odvrátit různá nebezpečí a protivenství, která králi hrozí (boje s draky a jinými potvorami symbolizujícími Stín a projevy potlačených nevědomých obsahů). Díky němu král dojde pokoje (integrace stinných nevědomých stránek osobnosti - dosažení plnosti, celosti, Svébytí). Stejně tak i lidé inklinují ke zvědomění své inferiorní psychické funkce. Proto je při posuzování individuálního horoskopu často nejdůležitější informací to, čeho se nedostává, co bude třeba naplnit.
ŽIVLY, PSYCHICKÉ FUNKCE A JEJICH VYHODNOCOVÁNÍ V HOROSKOPECH Zastoupení jednotlivých živlů představuje jednou ze základních charakteristik, které nám horoskop může poskytnout. Při hodnoceních horoskopů vycházíme z postavení deseti planet (Slunce, Luna, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto) a někdy i ascendentu jako pomocného ukazatele v nerozhodných případech. Pro hodnocení zastoupení živlů a s nimi korespondujících psychických funkcí je zásadní informací počet planet ve znameních příslušných živlů:
U hodnocení
psychických funkcí lze využít jako doplňující informaci ještě hodnocení
počtu planet v ročních kvartálech (jaro
Výsledky hodnocení skýtají několik hlavních variant:
Jeden dominantní živel (5 planet a více) Bývají to velmi výrazné, někdy možná příliš extrémní a jednostranné typy. Dominance jednoho živlu je v horoskopech často spjata s jiným neobsazeným živlem.
Deficit jednoho živlu Doprovází obyčejně dominanci jednoho nebo dvou živlů jiných. Bývá to velice zásadní informace, neboť neobsazený živel (inferiorní funkce) vyvolává silný vnitřní tlak směřující k jeho naplnění (zvědomění). Neobsazený živel ukazuje na typ reakcí a zkušeností, které nemáme přirozeně zažité a kterým se dlouho a těžko učíme. Často si tak tito lidé vybírají životní poslání a profese, které s tímto živlem významně korespondují.
Oheň -
potřeba probouzet v sobě individuální aktivitu, tvořivost, nadšení,
průbojnost. Někdy je tu nucená aktivita, veselí. Dominance dvou živlů To bývá stav napětí a přetahování se, kdy ani jeden živel (funkce) není dominantní. Dochází tu k prolínání a někdy neočekávanému a nepředvídatelnému střídání dvou přístupů:
Bez výrazné dominance živlů Doplňující informace můžeme získat z obsazení kvartálů a kvadrantů horoskopu. Obecně jsou to však lidé univerzální (C.G.Jung), bez výraznějších extrémů ve svých projevech, někdy poněkud nevýrazní. __________
Tvar Jungova horoskopu představuje nepravidelnou hvězdici, která je symetrická podle osy procházející stacionárním Marsem ve Střelci v 11. domě horoskopu. To jenom potvrzuje jeho aktivitu, tvořivost a vysoce abstraktní a vizionářskou povahu jeho prací. Život zasvěcený práci se symboly, objev archetypů a kolektivního nevědomí můžeme zahlédnout v podobě velmi přesné kvadratury mezi Sluncem a Neptunem. __________ Malý slovník pojmů psychologie C.G. Junga Anima - Animus Anima a Animus představují dva základní archetypy. Anima je ztělesněním, praobrazem Ženy v nevědomí muže (obrazy ježibab, rusalek, nymf, Matky Boží …). Anima je kolektivní mýtus Ženy, část mužské psyché, která má ženské rysy – citlivost, poddajnost, ohleduplnost, kompromisnost, úskočnost ... O podobě Animy rozhodují osobní zkušenosti s matkou a kolektivní zkušenosti předků s ženskou bytostí. Animus je praobrazem muže v nevědomí ženy. Animus nebývá obvykle spojován s jednou konkrétní mužskou postavou. Je to část ženské psýchy, která má výrazné mužské rysy, je to souhrn vlastností, jež se v paternální kultuře běžně pokládají za mužské - agresivita, razance, útočnost, odvaha, sebeprosazování, seberealizace ... Obraz Anima se skládá z osobních prvků, které souvisejí se vztahem k otci, a z kolektivních prvků, které odrážejí zkušenost všech žen s mužskými bytostmi. Animu a Animus lze rozpoznat ve vztahu k opačnému pohlaví. Vztah muže a ženy je vždy vztahem - Žena (+Animus) & Muž (+ Anima). Žena, která koresponduje s obrazem Animy muže, se pro něj stává mocným zdrojem citů (a naopak). Anima - Animus představují vnitřní postoj k duševním procesům, je to forma, jakou se obracíme k Nevědomí. Archetypy Archetypy nebo-li pra-vzory představují nevědomé, emotivní a instinktivní dispozice a formy lidského jednání (podrobnosti viz kapitola 3). Extravert a Introvert Extravert je typem člověka orientovaného navenek, objektivního, vstřícného k okolnímu světu, adaptabilního na vnější podmínky, neustále vyhledávajícího společnost. Introvert je naproti tomu typ člověka orientovaného dovnitř, subjektivního, se silnými vnitřní prožitky, uzavřeného a stranícího se společnosti. V horoskopech naznačuje extraverzi převaha planet nad obzorem, převaha planet ve znameních ohnivého a vzdušného živlu, případně silně postavený Mars nebo Jupiter (na AS nebo MC). Introverzi naopak signuje převaha planet pod obzorem, výrazné obsazení zemských a vodních znamení nebo silně postavený Saturn (na AS, MC nebo ve výrazném aspektu ke Slunci). Individuace Individuace je proces diferenciace vědomí, jehož cílem je vývoj individuální bytosti. Proces individuace lze chápat jako výsledek určitého napětí mezi Já a Svébytím (Selbst, Ipse), něčím, co bychom mohli nazvat puzením k celosti. Já (das Ich-Bewusstsein, ego) Já představuje ústřední bod lidského vědomí. Je to komplex představ, které tvoří centrum pole, je to subjekt vědomí. Všechny naše zážitky vnějšího i vnitřního světa musí jít přes Já, aby mohly být vnímány. Vztahy k Já, pokud jím nejsou pociťovány, jsou nevědomé. Já leží zhruba uprostřed na dělicí linii Vědomí - Nevědomí, která je pohyblivá. Nevědomí a Vědomí Nevědomí je starší než Vědomí. Je to prvotní danost, z níž se Vědomí zvolna vynořuje. Vědomí se přidává teprve sekundárně, jako produkt vnější diferenciace (až někdy v půli druhého roku začínají děti používat slůvko „já"). Velkou část života trávíme v nevědomí. Děti začínají život v nevědomém stavu a vyrůstají do stavu vědomého. Vědomí nabízí individuální reakce přizpůsobené vnějšku. Nevědomí nabízí reakce pocházející ze zkušenosti lidstva, z vnitřku. Nevědomí má vůči Vědomí kompenzační schopnosti. Vědomí představuje zcela nepatrnou část celku psychiky - plave jako malý ostrůvek na nekonečném, nedohledném, všeobjímajícím moři Nevědomí. Podmínkou a obsahem Vědomí je Já (ego), vědomé je to, co se váže na Já. Jung rozlišuje dvě základní roviny Nevědomí: Nevědomí osobní představuje nevědomé obsahy, které mají konkrétní vazby k jedinci, citově zdůrazněné komplexy. Bývají tu obsahy odložené z důvodů omezené kapacity vědomí a záměrně vytěsněné obsahy (zárodky tzv. Stínu). Nevědomí kolektivní představuje oblast praobrazů týkajících se všeho lidstva, zděděné potenciály, zděděné mozkové struktury, pravzory chování v určitých situacích. Kolektivní Nevědomí obsahuje velkou část, která nikdy nemůže být zvědoměna. Persona představuje komplex vznikající v důsledku adaptace na okolní (společenské) prostředí. Je to jistá maska, která má budit určitý dojem u okolí a současně zakrývat pravou povahu individuality. Svébytí (SELBST, IPSE) Svébytí (SELBST, IPSE) je centrem psyché jako celku, průnikem vědomé a nevědomé sféry. Ipse bývá označováno také jako archetyp celosti (jakýsi Bůh v nás). Dosažení Svébytí je motorem a cílem procesu individuace. Stín - obsahuje negativní sklony a činy individua, nerozvinuté, vypuzené, potlačené stránky osobnosti, věci, které nejsme ochotni nebo schopni u sebe akceptovat, něco ostudného, co se snažíme za každou cenu držet v tajnosti z obavy, že budeme odsouzeni. Stín je archetyp, všem společná vnitřní zkušenost. Čím je člověk zralejší, tím méně se obává projevovat i slabší stránky své povahy. Čím více se snaží o počestnost, tím je jeho Stín temnější. Stín lze rozpoznat pouze ve vztahu ke druhému člověku. Pokud se Stín neprosvětlí, stává se předmětem projekce - hledají se obětní beránci. Charakter Stínu je také výrazně ovlivněn inferiorní psychickou funkcí (Stín + cítění přináší pudové, násilnické jednání ...).
Zpět na začátek stránky | Pokračovat
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
